MUDr. Jana Kostková a MUDr. Renáta Kostková

Lékařky - sestry - dvojčata

Personální krize ve zdravotnictví je realitou dnešní doby. Jen opravdu „našláplé“ nemocnice mají to štěstí, že si je atestovaný nebo mladý nově nastupující lékař vybere. Třebíčská nemocnice v posledních letech expanduje. Zřizovatel nemocnice Kraj Vysočina v minulosti investoval do stavby nových pavilonů. V roce 2017 vyrostl pavilon chirurgických oborů, v roce 2022 pavilon operačních sálů. Vedení nemocnice se také aktivně činilo - čerpalo z dotačních programů a vybavilo jednotlivá oddělení nejmodernějším přístrojovým vybavením. A v tomto trendu pokračuje dál. Není divu, že si toho lékařská veřejnost všimla a zájem pracovat v třebíčské nemocnici roste.

Na podzim loňského roku podepsaly pracovní smlouvu dvě lékařky. MUDr. Jana Kostková a MUDr. Renáta Kostková. Sestry? Ano. Dvojčata. Tohle si PR nemocnice nemohlo nechat ujít a maličko jsme si naše nové lékařky vyzpovídali.

Dvojčata lékařky u nás ještě nikdy nepracovaly. Předpokládám, že jste byly rarita i při studiích?

Ano, ale nemáte úplnou pravdu. Nebyla jsme jediná dvojčata, do jiného kruhu chodila jednovaječná dvojčata sestry Pitrovy a dvojvaječná dvojčata bratři Ledvinovi a sestra a bratr Malinovi. Možná jich bylo i více, ale na všechny studenty si nevzpomeneme, neboť jsme se spolu tolik nevídali.

Jano, vaším oborem je mikrobiologie, Renáto, vaším radiodiagnostika. Proč právě tato specializace?

Jana: Kdysi jsem chtěla pracovat jako veterinářka. Už od základní školy jsem se věnovala čtení publikací o zvířatech. A protože jsem fyzicky méně zdatná, rodiče mi moje cíle rozmluvili, a tak jsem se dala na lékařskou dráhu. Ovšem i zde mě spíše oslovily mužské profese jako ortopedie a traumatologie. Zaujaly mě operační přístupy a práce s ortopedickým náčiním. Všech dalších nápadů jsem zanechala a nakonec jsem se vrátila k tomu, co je profesi veterináře nejbližší. Koneckonců mikrobiologie a veterina mají k sobě docela blízko. Nemohu říci, že ve mně „zvířecí duch“ stále nedřímá, ale jsem spokojená s tím, co osud přinesl.

Renáta: Co se týká výběru budoucího povolání, musím souhlasit se svou sestrou. Také jsem se chtěla stát veterinářkou, také mě oslovila ortopedie, ale vzhledem ke své menší fyzické síle, jsem se snažila najít pro sebe lepší profesi. Z lékařských profesí mě nejvíce oslovila radiologie, což bude souviset i s praxí na plicním oddělení v Třebíči. Zde musím zmínit velmi příjemnou paní doktorku Halynu Štanclovou, která mi ukázala na počítači snímky plic a nejspíš mě tak vtáhla do tohoto oboru, o kterém jsem předtím jen uvažovala. Radiologie je komplexní obor, který se zabývá zobrazováním celého těla, to mi na tom hodně líbí.

V jaké nemocnici jste absolvovaly studijní praxi? Můžete srovnat, čím vás Třebíč překvapila? Doufejme, že příjemně.

Jana: Jednalo se především o brněnské nemocnice, zejména Fakultní nemocnice u svaté Anny a Fakultní nemocnice Brno Bohunice. Nemocnice Třebíč mě překvapila větší šancí asistovat při operacích. Dá se to plně pochopit, neboť ve fakultních nemocnicích je daleko více studentů na prostřídání než v okresních nemocnicích. A některé opravdu náročné operace potřebují k asistenci zkušenějšího lékaře. Na druhou stranu jsme ale mohli sledovat jejich průběh přímo na sále, někdy i se záběry z operačního pole na obrazovce.

Renata: K tomu bych jen doplnila, že jsme v Nemocnici Třebíč absolvovaly prázdninové praxe v průběhu 4. a 5. ročníku. Myslím si, že i toto mělo vliv při výběru pracovního místa. Navíc od svého narození bydlíme v Třebíči a bylo by pro nás těžké toto pěkné město opustit.

Pracujete u nás už půl roku. Jak se vám u nás líbí?

Jana: Je to zde pěkné, kolegové jsou vstřícní a trpěliví, laboratoř je moderně vybavená. Není co vytknout. Ještě se musím hodně učit, abych byla tak dobrá jako MUDr. Eliška Míšková. Je to můj velký vzor. Obdivuji její rozvážnost, například jaká antibiotika nasadit, případně nepodat v dané klinické situaci, ochotu telefonicky poradit kolegům z jiných oddělení ať už v terapii, nebo při odběru klinického materiálu. Jsem vděčná, že mám takového školitele. Za vše děkuji.

Renáta: Mně se na radiologickém oddělení také velmi líbí. Určitě bych neměnila. Moji kolegové jsou velmi ochotní, vždy rádi se vším pomohou. Také se toho ještě musím hodně naučit, ale vzdělávat se v takto příjemném prostředí, je snem snad každého mladého lékaře.

Zajímalo by nás i vaše soukromí. Jak relaxujete? O paní doktorce Janě už víme, že ráda maluje a píše, jak se říká do šuplíku. Do poloviny března probíhá v nemocnici její výstava obrazů na téma Nadpřirozené bytosti a fantastická místa.

Svůj počátek malování datuji od roku 2016. Současná sbírka čítá kolem 40 obrázků. A pravděpodobně se bude dále rozrůstat. Obrázky, které na výstavě můžete spatřit, jsou namalované dle předlohy z internetových nebo knižních zdrojů. Jelikož se nejedná o originály, nejsou podtržené mým podpisem. Nerada bych totiž někoho připravila o svůj nápad. Nicméně nakreslit a poté je vybarvit vlastní rukou, představuje neuvěřitelný zážitek. Dá se říci, že jim vdechnu život či chcete-li lépe duši. Každý tah tužkou nebo pastelkou je doprovázen jistou mírou uvolnění a klidu. Zvláště v dnešní době je třeba pečovat rovněž o svůj psychický stav, nejen o to co lze vidět zevně. Považuji za nezbytné zmínit, že výstava by se neuskutečnila bez iniciace Ing. Pavla Suchánka, mého nového pracovního kolegy, neboť bych svoje díla širší veřejnosti pravděpodobně nepředstavila, tímto bych mu chtěla poděkovat

Už jsem nakousla, že se ve vás skrývá i literární střevo. O čem píšete?

Jsem zatím amatérský spisovatel. Píši příběhy ke svým obrázkům. V současné době čtyři mé obrázky doprovází příběh, jenž vypráví o lvu s andělskými perutěmi.

A teď máte něco rozepsaného?

Ano, mám rozpracovaný text k dalšímu obrázku nesoucí název „Výprava do hlubin oceánu“.

Maluje, píšete, ale ještě je tu jedna zajímavost. Já už to vím, ale prozraďte, čím svoje příběhy píšete?

Text píši seříznutým krocaním brkem, jehož hrot je namočen do černé tuše, ozdobným písmem na tvrdý papír, jenž je namočen do nálevu z černého čaje.

Jak vás napadlo použít krocaní brko?

Zkrátka husí nebylo k mání. Chtěla jsem psát tak jako se psávalo kdysi, prostě zachovat dobový ráz. Dokonce text vypadá i umělečtější, když se na něj blíže podíváte. Ovšem mnohým může činit problém jej přečíst. Takže z toho vyplývá jistá míra nevýhody. Ale mně to nevadí. Psaní se mi líbí takové, jaké je.

A co nám o sobě prozradí paní doktorka Renáta? Také malujete?

Ano, také ráda maluji, ale ne tolik jako moje sestra. Mám už od dětství ráda japonské kreslené pohádky, tak občas maluji obrázky z těchto pohádek a seriálů. Daleko více než malování mě baví stavění papírových modelů. Je to můj docela nový koníček. Věnuji se mu tak 2 roky. Jedná se o časově velmi náročnou práci. Papírové modely si vytvářím sama, na základě již vytvořených 3d modelů, které si najdu na internetu. Tyto modely pak převedu do 2d podoby pomocí počítačové aplikace. Následně si je vytisknu a postavím. Zajímám se o modely kostí lidského těla, což do jisté míry souvisí i s mým povoláním.

Také ráda chodím na procházky do přírody se sestrou a naším psem Sorbíkem. Jedná se o pražského krysaříka. Jméno mu vybrala mamka podle dobrmana Sorbona z Angeliky. Je to sice malý pejsek, ale má opravdu odvahu velkého psa.

Obě jste velmi mladé a drobné ženy. Sama bych vám tipovala tak 15 let. Jaké jsou reakce pacientů, když vás vidí?

Mnohdy si myslí, že jsme na praxi v rámci zdravotní školy nebo že pracujeme jako zdravotní sestřičky. Často nás tak i oslovují, ale proč se na ně zlobit. Za mladý vzhled jsme rády. K pacientům je třeba se chovat vždy s úctou a pokorou, pokud to alespoň trochu lze. Ovšem ne vždy jsou vám okolnosti nakloněny. Někdy Vás zkrátka nemohou ani vidět a Vy byste se raději vypařila. Pokud možno byste se měla chovat vždy laskavě a ohleduplně, což je docela náročné. Tímto obdivujeme všechny zdravotníky, kteří již tuto práci vykonávají řadu let a je potřeba se od nich učit nejen profesní, ale rovněž sociální dovednosti.

Jste si hodně podobné. Už si vás někdo popletl? Ještěže nosíme jmenovky, že?

Jistě že ano, o tom nelze pochybovat. Podoba je velká, nikoliv však stejná. Lišíme se nejen ve vzhledu, ale rovněž svými vlastnostmi a zájmy. I když i zde sdílíme nepřeberné množství společného. Pro příklad uveďme nadšení pro tvorbu a přírodu.

Máte ještě nějaké sourozence?

Ano, mladšího bratra. Nyní chodí na Gymnázium v Třebíči. Mezi jeho oblíbené předměty se řadí cizí jazyky a nepochybně biologie. Možná bude směřovat stejnou dráhou jako my. Uvažoval o učiteli, zubaři a nyní dominuje zájem o otorinolaryngologii. Necháme se překvapit, co se z toho vyvrbí. Jak víme, priority se v průběhu studia mění. Záleží přeci jenom na něm. Je šikovný nejen ve škole, ale také ve volném čase. Baví ho rovněž malování, vytváření papírových modelů a tvoření paruk z vlny pro panenky. Zřejmě jsme šikovní po rodičích, proto je třeba si jich vážit.

Děkuji za příjemný rozhovor. Přeji, ať se Vám v třebíčské nemocnici i nadále pohodově pracuje.

Mgr. Jitka Mácová, pracovník vztahů k veřejnosti, tisková mluvčí